Geniální rodiče vers. hloupí trenéři

Červenec 8, 2015 in Nezařazené by admin

„TENTO ČLÁNEK MI POSLAL JEDEN FLORBALOVÝ TRENÉR K ZAMYŠLENÍ, MOŽNÁ K POUSMÁNÍ, ALE JE V NĚM SMUTNÁ REALITA“
CITACE: http://svojanovsky.blog.idnes.cz/c/356693/Genialni-rodice-vers-hloupi-treneri.html

„Kdyby ten id…  postavil našeho Vašíka, nemohli jsme dnes prohrát“. No, přátelé, jistě jste tuto či podobnou větu nesčetněkrát zaslechli po skončení sportovního klání mládeže z úst některého z vždy hojně zastoupené skupiny rodičů. Pojďme se společně trošku blíže seznámit s „naším Vašíkem“, který má stejně geniální rodiče jako většina jeho spoluhráčů. Může dělat kterýkoli sport, je jedno zda fotbal, hokej, basketbal, volejbal apd., všude je to stejné. Já zvolím, logicky se mi to tom nejlíp píše, basketbal, ke kterému mám nejblíže.

Genialita vstupuje do rodičů hned na prvním tréninku

„Tak to je náš Vašík“ říká mi manželský pár a mladá paní pokračuje. „Než aby dřepěl doma u televize nebo počítače, bude lepší, když bude mít nějaký ten pohyb. No a četli jsme, že máte trénink v úterý od čtyř a to se nám zrovna hodí. Manžel je ještě v práci a já mám angličtinu a o Vašíka by se neměl kdo postarat“. Ptám se na sportovní minulost rodičů a ti se vzácně shodnou, že sport byl v jejich mládí tím posledním, o co měli zájem. Když mi pak po tréninku otec sdělí, že „při tom jak vybíhali na písknutí ze sedu a leže“ bylo dobré, aby příště vybíhali i z dřepu a že ten dvojitý driblink, co jsem Vašíkovi 5krát písknul určitě minimálně 2krát opravdu, ale opravdu nebyl, cítím, že mám před sebou další z nekonečného zástupu rodičů, kterým stačilo vidět jediný basketbalový trénink a Željko Obradovič jim nesahá ani po paty.

Jen rodiče ví nejlépe, jak často se má trénovat

„Maminka říkala, že se mám omluvit, že jsem nebyl ve čtvrtek a v pátek na tréninku. Říkala, že stačilo, že jsem přišel v úterý domů po tréninku unavený. A že bude stačit, když budu chodit jen v úterý. Že ten filatelistický kroužek, kam jsem chodil loni byl také jen jednou týdně“. Nejraději bych Vašíka chytil za flígr a vynesl před halu. Ale jsem jen hloupý trenér a musím být trpělivý. A také, jak říká náš předseda, vidět za tím klukem … kdo si myslí, že rozmazleného spratka je na omylu, správně je … oddílový příspěvek. A tak plácám něco o vztahu ke kolektivu a o tom, že kdo málo trénuje bude mít nižší šance se prosadit v utkáních.

Zápasy aneb 15 geniálních trenérů v hledišti a 1 nýmand na střídačce

Zápasy jsou kapitola sama pro sebe. V době internetu není problém informovat rodiče o všem, co je třeba. K čemu však jsou veškeré informace o termínech utkání známé již na začátku sezóny, k čemu jsou informační maily o hodině srazu, když se nezřídka dostáváte do situace, kdy vám na pátečním tréninku před víkendovými utkáními chybí dva i tři hráči a vy nemáte sebemenší tušení proč. Až po návratu z tréninku najdu v poště čerstvý mail, že Vašík jede s rodiči na chalupu protože minulý víkend tam kvůli počasí nebyli a že si chalupu koupili proto, aby tam jezdili. Někdy nechybí ani geniální rada, že máme dobře bránit, abychom dostali méně košů než dáme a pak, že máme šanci vyhrát. Když to vše máte mnohokrát za sebou, pak vás ani nepřekvapí absence vašeho hráče, který nemůže od 10 hodin ráno hrát zápas protože ve 14 hodin odjíždí na lyžařský výcvik. Argumentem, že stejně tak na výcvik odjíždí další čtyři, kteří zápas normálně odehrají, snižujete v očích jeho rodiče své IQ o další body neboť jen blbec nemůže takovou situaci pochopit.

Ale to není zdaleka vše. Na hřiště může jen určitý počet hráčů, ten zbytek musí zůstat na lavičce. V tom okamžiku, kdy na hřiště vyběhne základní pětka tak jste pro větší polovinu rodičů ten, který si na jejich ratolest zasedl a dusí ho na střídačce. Ale nezavděčíte se ani těm, kteří v základní sestavě své děti mají. „Zase nepostavil Vašíka s Pavlem. A ono jim to spolu tak dobře jde“. Když pak Vašíka vystřídáte, když se 3krát potká s míčem a 3krát vzápětí udělá kroky, nemusíte umět číst rodičovské myšlenky, aby vám bylo jasné, že střídáte ne nejhoršího ale nejlepšího hráče. Už jen to, jak Vašík zůstal stát u půlící čáry a nevrátil se bránit nebyla lenost ale bylo to přece skvělé čtení hry neboť soupeř vyloženou šanci neproměnil, Vašík dostal přihrávku do rychlého protiútoku …….. a ty kroky snad viděl jen ten rozhodčí, co vůbec nezná pravidla.

Zcela samostatně a dlouze by se dalo psát i o hlasech z publika jako: „Dej tam Vašíka!“, „Řekni jim, ať líp brání!“ nebo „Musíte zlepšit střelbu!“. A úplně nejraději pak mám ty rodičovské odborníky, kteří své pokřiky směřují přímo na hráče. Třeba na Vašíka, který brání nejslabšího hráče soupeřů a proto má za úkol vypomáhat Honzovi v obraně s vysokým pivotem soupeře, To pak třeba slyšíte „Co tam děláš, proč nebráníš toho svého?“ A když z řad přítomných rodičů zazní „Omasti toho dlouhýho debila“ a vy vznesete k davu poznámku typu „fandi ale zůstaň člověkem“ nebo „vždyť to jsou sakra jen děti“, po čase se dozvíte, že jako trenér nedýcháte s týmem. O tom, že pak po zápase, zvláště tom, kde váš tým neuspěl, se dozvíte co vše jste jako trenér udělal špatně (Vašík tam šel pozdě a už s tím nemohl nic udělat apd.), snad je již zbytečné psát.

Co napsat závěrem?

Snad jen to, že s výše popsaným se setkávali, setkávají a bez ohledu na to, co bude na toto téma v budoucnosti vše napsáno a řečeno, setkávat bude většina trenérů mládeže. Ano, jsou výjimky, ale ty jsou skutečně výjimečné. Rozhodně si nemyslím, že tento problém vyřeší administrativní opatření (viz http://www.hcskoda.cz/zobraz.asp?t=pravidla-chovani). Jak říkal Jan Werich, souboj s lidskou hloupostí je nekonečným bojem. Geniální rodiče a hloupí trenéři budou, a nejen v basketbalu, vždy. Že by skutečnost, že dáváme tak malý prostor geniálním rodičům a spoléháme jen na ty hloupé trenéry byl důvod, proč český sport ztrácí své v minulosti vybojované pozice?